Search results for "stephen king"

Dnes to bude celkem asi o třech věcech. O snu, objektivu a nové galerii. Vezmu to odzadu. První (vlastně třetí) velkou změnou je komplet nová Galerie. Věřím, že se Ti bude líbit alespoň tak jako ta minulá. Nahoře v menu už jsem změnil odkaz na novou. Hlavních novinek je hned několik:

• počet shlédnutí každé fotografie,
• možnost hodnotit fotky,
• možnost připsat k fotografii komentář,
• statistiky – obrázky, alba, hodnocení.

Takže hurá do prohlížení a pak dočíst článek.

Číst dále

Okolo poledního jsme se vrátili z letošního ringa. Hnedka odpoledne mne přemohla únava z posledních dvou dní a donutila mne si jít odpočnout. Spánek to byl zasloužilý. A taky se mi zdál jeden sen…

Turnaj jsme začali vítězným setem, který byl ale pro náš tým na chvilku poslední. Pak už se to s náma táhlo, nějaký to vítězství a nějaká ta porážka. Na konci to bylo fifty – fifty (2x výhra, 2x prohra) a to znamenalo, že jsme nepostoupili. Úplně stejně se dařilo i našim ostatním družstvům. V konečným bodování jsme obsadili deváté až dvanácté místo z dvaceti, což je myslím solidní výkon. 😎 Největším překvapením pro mě byl právě tým, který s námi prohrál svůj první set (i náš první set) – a to tým RYPAKO. Takový tři „nemastní, neslaní“ týpci z Rychnova. Nakonec jim jen těsně uteklo třetí místo.

Navečer následoval bazén. Celkem nás šlo tak asi třicet. Byla to celkem sranda. Vyzkoušeli jsme všechny možný způsoby jízdy na tobogánu (nejezdi pozadu – je to naprd 👎) a jako nejlepší se mi jevila jízda vleže nohama napřed a nejlíp ve čtyřech najednou. Na druhým místě se asi umístila jízda po břiše hlavou napřed a nejlíp zas ve čtyřech (no, Bachy a její ňadra asi mají jiný názor 😆).

No a dneska jsem přijel domů docela domlácenej. Jednak z ringa, pak z bazénu a taky z toho spaní na podlaze. Bolí mě ramena, ruce, kyčle,… Koukám, že by asi byl kratší seznam toho, co mě nebolí. Jo a taky jsem objevil na břiše asi dvacet centimetrů dlouhou odřenou čáru (od trenek to není 😀 ). Nevím, kde se tam vzala, potvora jedna.

No a taky je dneska osmáctýho. Ano, správně. Opět počítadlo. Dneska je na něm 10 439, minule to bylo 8890, to znamená přes 55 lidí za den. Jde vám to.

Tak v noci na dnešek si mi zdály dva sny.

První byl celkem zajímavej. Hráli jsme někde na kraji lesa jednu bojovou hru. Les to byl poměrně vzrostlej, smíšenej, spíš borovicovej a celkem řídkej. Svítilo slunce a vypadalo to na prostředek léta. Mezi stromy, na takový plácku, byl kámen, co vypadal jako oltář. Dvakrát metr krát metr. A na něm byla připoutaná řetězama Bachy. Ruce od sebe, nohy od sebe – klasika. No, je teda pravda, že toho na sobě moc neměla. 🫣 No a princip hry byl následující. Jeden tříčlenný tým bránil oltář a Bachy před… no prostě aby se k ní ostatní nedostali. Já byl v tom obranným týmu. Vždycky to byli tříčlenný týmy. Vzpomínám si, jak jsem zaslechnul nějaký šustění z takový velký zakrslý borovice a pak tam odsud vyběhnul borec v modro-bílým pruhovaným tričku. A tak jsem šel po něm. K zneškodnění stačilo dotyčnýho plácnout. Víc si pamatuju. Celý to mohlo reálně trvat tak půl minuty.

Druhej sen byl asi tak stejně dlouhej. Byli jsme na oddílový výpravě, konkrétně u nás za barákem. Výprava už skoro končila. Chtěli jsme pokračovat západně k už skoro rozpadlý bažantnici (asi 40m za domem 👍). Nálada byla taková pokleslejší, že prý Koudy a Kvakin nepřipravili dostatečně dobrej program. 😀 A jak jsme chtěli pokračovat dál, zjistili jsme, že to asi nepůjde. V cestě nám stály dvě klícky, co vypadaly jako drátěný odpaďáky asi metr vysoký. V nich byly nějaký zvířátka. Něco mezi surikatou (ale větší) a jezevcem. To, že tam byly, ještě šlo. Jenže oni plivaly do dálky nějakej jed či co. Asi tak na vzdálenost dvou metrů. Takže jsme nemohli vůbec projít. No, a to je všechno z tohodle snu.

Vánoce se kvapem blíží, ani mi to tak nepřijde. Nemám moc rád tu komerčnost okolo. Vánoce připomínají možná jen reklamy v televizi a upoutávky v hyper-super-marketech. A to hlavní – sníh – nikde. No a ani ta pohoda – nějak zvlášť se mi ji nedostává.

Je zase sedmnáctého. Jako každý měsíc jsem se číhnul na počítadlo. Než jsem začal psát tenhle příspěvek bylo tam 6499. Minulého sedmnáctého to bylo 5563. Opět chvilka matematiky. Ano je to přes třicet na každý den.

Dneska mi zas není nějak dobře. Ještě mne asi nepustilo to bolení v krku z prostředka týdne. Léčím to čajem a šátkem kolem krku. Další metody, jako třeba pocení (to nejlepší pocení 🙂), mi nebyly dopřány. Snad se toho brzy zbavím.

I když ten obrázek je o nemoci, není o té moji…

Středa a čtvrtek patřil výfuku mého auta. Ve středu jsem zkoušel sundat starý výfuk. Začal jsem po páté. V osm hodin se mi povedlo povolit teprve dva z pěti šroubů, pak přišla na řadu flexa a v devět už byly všechny matky pryč. Ale když jsme přidělávali nový výfuk zpátky povolil jeden šroub (načatý flexou).

Ve čtvrtek přišla na řadu vrtačka, odvrtat a dát nový. Opět v devět bylo hotovo a autíčko bylo opět pojízdné.

Pátek nic. Ráno jsem odjel brzy do Prahy a večer už byla je síla na odpočinek.

Sobota. Ha. Opět nic příjemnýho. Dopoledne jsem kopal brambory. Odpoledne celou rodinu čekalo trhání jablek. Zvládli jsme to celkem rychle. Pak jsme se ještě jeli se svou drahou polovičkou projet na kolech.

No a dneska jsem se odpoledne zase opravoval autíčko – zapojil jsem mlhovku, nějaký to kytování, nějaký to natírání. Snad jsem ho dobře připravil na technickou.

Taky jsem zjistil, že mi někdo u služebního auta lohnul anténu. 😖 Rádio moc nehraje… A ještě k tomu mi prasklo čelní sklo (které měnili v servisu ve čtvrtek – to bude pěkná reklamace 🙊 ).

Zima se asi jen tak nepustí. Přes noc zase umrzlo. Ráno bylo asi sedm pod nulou. Sedím a koukám ven, sluníčko svítí. Silnice holá. Po obědě jsem byl u jedněch zákazníků. Jak jsem řekl, silnice holá. Před Šedivcem mě trochu překvapily sněhové jazyky. Chvílema to vypadalo jako někde o 300 m.n.m. výš. Dojel jsem k zákazníkovi, zaparkoval, vystoupil a koukal jsem do sněhu. Při své výšce přes 180 centimetrů nejsem moc zvyklej nevidět. 🙁 Trochu mě ty sněhové bariéry zaskočily. Hned se mi ulevilo, když jsem se na ně podíval z prvního patra. Byly menší. No jo. Jenže i to auto bylo menší. Nakonec z toho nic nebylo. Sněhu spousta, mrazu taky. A tak to zůstalo, zůstává a asi ještě nějakou chvíli zůstane. Začali mi tu docela pěkně hrát – po celý firmě teď hraje Safri Duo. 🙂

Po dlouhé době tu mám zase jednu anketu.

Mám v plánu pro Vás připravit jedno zajímavé rozšíření zde na blogu. Vše ale bude ideálně běhat, pokud budeš přihlášený uživatel. Pokud nebudeš, půjde to. Jen to pro Tebe nebude mít takový efekt (vizuální – fakt jako pecka) a nebude vše fungovat automaticky. 🙁 Prozradím, že to má trochu vztah k GO, komentářům,..

Proto se ptám, spíš obecně:

(anketa je už je pryč)

Podstatnou změnou je také import původních článků z blogu na opera.com. Jsou prostě tu. První je z 10.3.2006 a jmenuje se Druhá zkouška aneb už trochu vážněji o začátku. Následuje ho spousta dalších, většinou o mých snech, článků. Někde chybí obrázek, jinde smajlík – import prostě úplně bez chyb nebyl. Opravovat to už nebudu… Jo, to tenkrát byl ještě pravěk blogování…

Další drobné změny, které se udály spíš pod kapotou blogu, byť jsou vlastně i vidět – zpět jsou.

• avatary,
• hodnocení článků a stránek,
• počítadlo shlédnutí,
• jiné zobrazení tagcloudu.

Přejídání, tloustnutí a pokračuje. Napětí opadlo, teď už jen návštěvy a to jídlo. A v tuto dobu vyhlašuji soutěž o nejkrásnější stromeček. Vyfoť svůj vánoční stromeček, pošli mi fotku pomocí formuláře o kousek níž a vyhraj… gumídky! 🙂

Hodnocen bude vánoční stromeček, nikoliv fotografie (kompozice, expozice,…), avšak i ten nejkrásnější stromek na rozmazané fotografii nebude vypadat moc pěkně.
Abych vám dodal odvahu, vyfotil jsem jednu z ozdob na tom mém stromku. 🙂
Končíme 6. 1. 2009.

A ještě drobnost. Číst dále

Ano, ráno jsme se málem potkali. Já a avie a to čelně. Ráno, jako obvykle, si to jedu do práce. Vyjedu z vesnice směrem na Ústí. Po pravotočivé zatáčce hned za cedulí označující konec obce (pravý horní roh mapy) následuje rovinka, kde vpravo nedávno vyrostl nový rodinný dům. Opouštím obec a vjíždím na rovinku (rovinka to zas tak není – je tam taková drobná vlnka). V zatáčce ještě vidím kolonu aut v protisměru. Asi tři nákladní a dvě osobní auta. Zdálo se mi, že vidím, jak jedno nákladní auto předjíždí ostatní. Protože jsem dál pokračoval v jízdě, neměl jsem už takový rozhled, nevšímal jsem si toho. Číst dále

Jak už jsem dříve naznačil, dny mé pastelově hnědé Škody 105L jsou sečteny. Minulý týden v pondělí večer jí potkalo natažení na korbu a přikurtování. Věc trochu komplikovaly klíčky, spíš jejich nepřítomnost (půjčil jsem je i se škodovkou, ale vrátily se o dva dny později) a taky pozdní hodina, protože mne ještě čekalo nezbytné „vykydání“ všech potřebných a nepotřebných věcí z auta. Od auta jsem šel celkem pětkrát, abych to vůbec všechno pobral. Neřekl bych, že toho tam bude tolik.

Druhý den ráno jsem se ještě za ní naposled nostalgicky podíval. Byla se mnou bez mála šest let, měli jsme za sebou 17 000 kilometrů a maximální rychlost 130 km/h. A nejdál se se mnou podívala asi do Adršpachu.

No nic, příběh jednoho auta končí, druhého začíná…